Jak fungují oprávnění souborů v systému Linux (I)

L oprávnění souborů a adresářů jsou podstatnou součástí světa GNU / Linux, a tvoří jednu z částí, které se dědí z toho, co v Unixu bylo roky. Pro značný počet uživatelů, kteří se někdy museli potýkat s dosažením této platformy, je to jeden z těch problémů, které blokují a vnucují respekt, ale stejně jako všechno v životě je snadné pochopit, jestli dáváme správná pomoc.

V tomto příspěvku se pokusíme vyjasnit některé pochybnosti a být co nejjasnější, základní a zásadní, aby každý mohl začít rozumět jak fungují oprávnění souborů a adresářů v GNU / Linuxu. V žádném případě se nejedná o pokročilého průvodce, takže ti, kteří již mají zkušenosti s tímto tématem, mohou pokračovat, protože se pokusíme být jasní a podrobní pro ty, kteří v tomto operačním systému teprve začínají, nebo pro ty, kteří navzdory tomu, že mají Používáte-li tuto platformu po nějakou dobu, nemáte to dobře naučené.

První věc, kterou je třeba pochopit, je to oprávnění jsou rozdělena do tří skupin: vlastník, skupina a další, které představují přístupová oprávnění který bude mít vlastníka souboru nebo adresáře, který bude mít uživatele, který patří do skupiny, která vlastní tento soubor nebo adresář, a který bude mít zbytek uživatelů systému. Chcete-li zobrazit tato oprávnění, můžeme přejít do libovolného adresáře a provést následující:

ls -l

Uvidíme podobné tomu, co máme na horním obrázku tohoto příspěvku, kde máme informace zastoupené v několika řádcích a sloupcích. Ty druhé nám ukazují něco jako -rw-r - r– 1 kořenový kořen 164 11. listopadu 2014 xinitrca to, co vidíme nalevo, je to, co nás bude nejvíce zajímat, abychom začali chápat, jak můžeme spravovat oprávnění. Tento první sloupec nám ukazuje 10 mezer, z nichž každá má jiný význam podle toho, zda je obsazena:

• b: blokovat zařízení
• c: znakové zařízení (například / dev / tty1)
• d: adresář
• l: symbolický odkaz (například / usr / bin / java -> / home / programs / java / jre / bin / java)
• p: pojmenovaná roura (například / proc / 1 / mapy)
• - oprávnění nebylo přiděleno
• r: čtení
• w: psaní
• x: provedení

Symbol d bude přítomen pouze v prvním prostoru začínajícím zleva a znamená to, že dotyčný prvek je adresář, takže v případě, že bude tento prostor obsazen pomlčkou «-», budeme před souborem. Později, dalších devět mezer je rozděleno do tří skupin po třech a pořadí je vždy následující: rwx, což představuje oprávnění pro zápis, čtení a provádění pro vlastníka, skupinu a ostatní (ostatní).

Následuje číslo, které nám ukazuje počet odkazů na tento soubor nebo adresář, číslo, které je často 1, někdy to může být 2 a několik, nejméně, má jiné číslo. Na tom teď nezáleží, nebo alespoň to není významné pro náš účel zvládnutí oprávnění k souborům v Linuxu, takže pojďme pokračovat v dalším poli, protože nás to zajímá, protože ten 'root', který tam vidíme, znamená, že je vlastníkem tohoto souboru a „root“, který vidíme ve čtvrtém sloupci, znamená, že soubor také patří do skupiny „root“. Následující pole představují velikost inodu, datum a název souboru nebo adresáře.

S ohledem na tyto informace budeme schopni začít chápat, co následuje, což je číselná nomenklatura oprávnění, něco velmi typického pro GNU / Linux, BSD a další * nix systémy. Kromě toho nám tato nomenklatura pomůže rychle změnit oprávnění k souboru pomocí příkazu chmod a je to to, co uvidíme v jiném příspěvku, ale zatím se můžeme zaměřit na následující: Oprávnění ke čtení znamená, že můžeme vidět obsah uvedeného souboru nebo adresáře, psaní znamená, že máme oprávnění k úpravám souboru nebo adresáře a oprávnění ke spuštění znamená, že můžeme soubor spustit, nebo pokud se nacházíme před adresářem, že může v něm hledat. (to znamená udělat „ls“). To vysvětluje, proč základní soubory v systému, například / usr /, / usr / bin nebo / usr / lib, mají povoleno oprávnění k provádění, ale ne oprávnění k zápisu kromě vlastníka, protože tímto způsobem mohou všichni uživatelé provádět všechny příkazy, ale dělají to nebudeme nic upravovat ani mazat, dokud nedostaneme tato oprávnění nebo se nestaneme kořenem pomocí příkazu „su“.